V posledních dnech pařížské olympiády sice ještě na české konto nějaké ty medaile přibyly, ale i tak letos zůstal tento tradiční ukazatel (s jakkoli diskutabilní vypovídající hodnotou) patrně za očekáváním širší veřejnosti.
To je málo, řekne si běžný občan. Je tam všechno v pořádku? zamyslí se ještě ten o kapku vnímavější.
Každopádně tím to pro ně skončí. A ani náznak úvahy o stavu českého sportu jim na mysli nevytane po následují čtyři roky.To zase až po další olympiádě.
Ostatně proč by tomu mělo být jinak. Každý se v první řadě stará sám o sebe a vychází z toho, že o věci potřebné pro společnost se přece postará někdo jiný. Například stát. A pokud se snad stát o sport pořádně nestará, tak to asi není sféra zase až tak potřebná.
Indikátor katastrofy
Z mého úhlu pohledu je svým způsobem zázrak, že země, kde se v otázce systematické cílené podpory vrcholového sportu zastavil čas někdy před 30 lety, ještě vůbec na nějaké medaile dosáhne.
Sport je dlouhodobě zanedbávaný, brutálně podfinancovaný ve všech oblastech a v otázce infrastruktury obzvlášť. Úloha sportu ve společnosti je obecně extrémně podceňována. O nějakém napojení na sportovní vědu na univerzitách snad ani nelze mluvit.
Reálný stav věc odhaluje situace v kolektivních sportech, kde byla účast českých týmů na OH v Paříži nulová. Nulová. To znamená, že se v kolektivních sportech neúčastnil ani jediný český zástupce. A to je v mých očích indikátor katastrofy.
Zatímco v individuálních sportech stále ještě lze takřka na koleně vytvořit kolem talentovaného sportovce při extrémním úsilí a časovém i finančním totálním sebeobětování jeho rodiny umělý mikrokosmos, který podmínky v Česku prakticky neexistujícího systému nahradí, tak v kolektivních sportech, ve kterých potřebujete pracovat s mnohem širší základnou talentů, obelžete realitu mnohem obtížněji.
A ve sportech široce rozšířených po celé planetě, jako jsou mužský fotbal, basketbal či třeba házená to prostě nejde.
Pokud teď někdo vykřikuje, že to není pravda, protože fotbalová Sparta i Slavia buší na bránu Ligy mistrů, pak bych mu doporučil, aby se podíval na soupisky a sestavy obou týmů. Pak možná postřehne, jak významnou roli zde hrají cizinci, kteří obsazují pozice, na nichž zahlazují zásadní nedostatek české mládežnické líhně. A to například schopnost dokonale ovládat míč i ve velké rychlosti.
Pravdivé poselství o skutečném stavu českého fotbalu vydalo Euro 2024 v Německu, kde Haškův výběr patřil mezi nejtrapnější účastníky. A nebyla to vina trenéra, chybných střídání nebo podobných detailů. Každý portugalský nebo turecký reprezentat byl prostě v přímé konfrontaci viditelně lepší fotbalista než ten český.
Fotbal si na rozdíl od ostatních sportů alespoň stále udržuje velkou členskou základnu, tedy na poměry současnosti. I pro fotbal ale platí, že se vesnické oddíly ve velkém ruší. Prostě a jednoduše pro nedostatek zájmu.
Nebýt olympijských her, děti vůbec nevědí, že nějaká kanoistika nebo lukostřelba existuje. Pokud tedy zrovna alespoň náhodou prošly kolem obrazovky, kde olympijské zápolení probíhalo.
Nedělejme si iluze, zatímco v 80. letech, kdy jsem do základní školy chodil já, se třeba alespoň půlka kluků ve třídě zajímala o fotbal, dnes je to prý obvykle jeden nebo dva.
Souvisí to po mém soudu úzce s postavením sportu v české společnosti. Obecně je vnímán jako zbytečný přívažek, věc nedůležitá, postradatelná. V extrémním případě se v očích některých intelektuálů profiluje sport dokonce až na úrovni něčeho odpudivě nízkého, vulgárního, div ne odsouzeníhodného.
Nízký zájem veřejnosti o sport a z toho plynoucí povrchní znalosti o něm generují i řadu široce rozšířených bludů. Když si totiž běžný občan přečte, kolik Sparta získá za start v Lize mistrů, na kolik si přijdou fotbalisté ve Slavii nebo jaké výdělky nasčítají za rok špičkové tenistky či hokejisté v NHL, nabude z toho zcela mylného dojmu, "že je v tom sportu peněz dost".
Na to, abyste někomu vysvětlili, jaká je realita, jak předaleko je např. od amatérského sportu k profesionálnímu, už ovšem nemá nikdo čas a trpělivost.
A to ani běžný občan, ani politik. Ostatně o této problematice se toho nedozvědí mnoho ani z médií, protože jako téma je to příliš složité a nudné, na klasické "sporťáky" při vší úctě ve většině případů příliš náročné. A pro ostatní novináře zase zcela nesrozumitelné a neuchopitelné. A především pak okrajové.
A i proto nám tady takhle český sport už asi 30 let visí ve vzduchoprázdnu.
Vlastní vinou v roli tupého otloukánka
Čí je to vina, že se sport v Česku ocitl v tak neutěšené situaci?
Společnost ještě není natolik vyzrálá, aby pochopila, že tělesná zdatnost a zdravý vývoj dětí, který se sportem úzce souvisí, je prostě nutnost.
Z toho vyplývá i podceňování oblasti sportu v rámci priorit, kterých si všímá politická scéna.
A v neposlední řadě si za svou roli roli otloukánka může sám český sport. Lidé, kteří v něm působí. Všichni ti, co jen nadávají, jaká je to hrůza, že nefunguje tohle nebo tamto. A ani ve snu je nenapadne, že by s tím něco mohli a měli udělat oni sami.
Na to vám řeknou: "Zbláznili jste se? Co my zmůžeme? To přece musí tamti nahoře." No... a v tom je ten problém.
Tady se dostáváme do bodu, který vysvětluje, proč sportovci po 30 let delegují svá spolková práva na estébácké zrůdy, veksláky a další typy grázlů, kteří v českém sportu dlouhodobě obsadili mnohé vedoucí pozice.
A teď pozor! To všechno se dělo, či děje, aniž by si sami sportovci, ti zezdola, co jen nadávají, dokázali vůbec připustit, natož naplno uvědomit, že je to jen a pouze jejich vina, protože Berbrům, Kaderkům a dalším lumpům tyto pozice bez boje přenechali. Svou neinformovaností a neangažovaností jim umožnili v těchto pozicích setrvávat. A nechali tyhle kreatury, aby si jejich sport po léta přivlastňovaly a dělaly mu ostudu i směrem ven.
Proože pokud se český sport v uplynulých letech prezentoval tímto typem "osobností", těžko může od veřejnosti čekat, že mu někdo bude aplaudovat.
Jak jsme se do tohoto stavu dostali?
Jsem opravdu dalek toho, abych jakkoli adoroval éru socialismu. Co se týče sportu, nabízel mu zcela jinou živnou půdu. Z pozice režimu se stal součástí jeho prezentace, která se překlápěla do až bizarního souboje Východu proti Západu na olympijských hrách i jiných soutěžích. A vedla i k projektům státem řízeného dopingu, což byla samozřejmě cesta do pekel.
Na druhou stranu platilo, že sport byl pro významnou část veřejnosti velmi atraktivní platformou. Co se týče zábavy, nic moc jiného v zemi k dispozici nebylo. A co se týče životních perspektiv, byla tu unikátní možnost dostat se díky sportu za Železnou oponu, realizovat se ve světě, který nebyl ohraničen výjezdní doložkou.
Socialismus vybudoval systém se širokou základnou talentů a postupným zužováním výběru a zkvalitňováním přípravy těch nejlepších. Do poslední generace, která prošla tréninkovými středisky mládeže, patřili Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Jaromír Jágr, Martin Straka a další.
Tedy zlatá generace českého sportu, která se už nezopakovala. A obávám se, že nezopakuje, protože k tomu není důvod. V nových společenských poměrech se tento systém organizace sportu vytratil. Namísto toho se naopak začalo kupříkladu kšeftovat s pozemky, na kterých předtím mládež po desítky let sportovala.
Takto přišel vinou Aloise Hadamczika o své mládežnické zázemí Baník Ostrava, v Brně zase areál Zbrojovky rozprodali bratři Prosové. Oba si pak za to koupili vůz Ferrari. A Zbrojovka, které na jaře hrozil i sestup do třetí ligy, už je asi moc nezajímá.
Zlatá slepička Sazka
Co se sportem v nově se rodícím kapitalismu? Máme tu loterijní gigant jménem Sazka, tak ať tedy Sazka sportu patří a financuje ho, řekl si stát v 90. letech.
A mohlo to tak fungovat dodnes, kdyby si představitele sportovních organizací, zejména tehdejšího loutkového vedení České unie sportu (ex-ČSTV) neomotal kolem prstu všehoschopný generální ředitel Sazky Aleš Hušák, který svou roli manažera sloužícího sportu otočil vzhůru nohama. Nesloužil, ale panoval. A ti, co ho měli řídit, kolem něj tancovali, jak on jim pískal.
A to až do momentu, než si ve svém velikášství usmyslel postavit si pomník v podobě vysočanské arény. Od vlády nedostal záruky, tím pádem si musel půjčovat na šílený úrok, cena stavby byla tudíž gigantická. A dokázala Sazku oslabit natolik, že propadla svým věřitelům.
Zlatá slepička jménem Sazka tedy z vlastnictví českého sportu snadno přeskočila k pánům Komárkovi a Kellnerovi. Jednomu spadnul do klína loterijní gigant, druhému hala ve Vysočanech.
Jen český sport měl najednou prázdné ruce a hlad. Od té doby natahuje ty ruce směrem k českému státu. A dostává almužničky.
Po léta byly rozpočítány na základě jakéhosi absurdního systému, spočívajícího ve vzorci, kterému rozuměli asi tři ldi v republice. Rozhodně ne úřednice na ministerstvu školství, která pak u soudu vypověděla, že ty kolonky vyplnila tak, aby jí to nějak vyšlo. (Ve skutečnosti podle všeho rozděloval dotace její bývalý kolega, který to sice uměl, ale zrovna stál kvůli trestnímu stíhání mimo službu.)
Dotace na mrtvé duše
Celý ten vzorec navíc vycházel z naprosto nesmyslných podkladů o členské základně jednotlivých sportovních svazů a organizací. Je veřejným tajemstvím, že si tahle "hausnumera" všichni léta vymýšleli. Připisovali si členy nové, ale nerušili registrace osob už nesportujících nebo dokonce zesnulých.
I na bázi této totální absurdity stát v oblasti sportu dlouhé roky hospodařil.
Opravdu reálná databáze aktivních sportovců, která by se dala náležitě propojit s registrem obyvatel atp. po mém soudu neexistuje dodnes.
Stát posílá sportu opravdu drobné, v přepočtu na počet obyvatel se Česko v této statistice pohybuje léta na chvostu poblíž Kypru.
A toho, co do sportu doputuje, se ještě chopí osoby jako Ivo Kaderka. Ten podle textu obvinění velkou část peněz směřujících na rozvoj tenisu přesměrovával donedávna na vylepšení životní úrovně své vlastní rodiny.
Policejní odhalení neobnažují ovšem toliko praktiky někdejšího předsedy Českého tenisového svazu. Je z nich patrné, jakého šmejda si tenisové oddíly z celé republiky ponechávaly po dlouhé roky ve svém čele. A nechaly se od něj nejen bezuzdně urážet, ale i okrádat.
Totéž v bledě modrém fotbal. Podivuhodné zvyklosti někdejšího předsedy Krále naznačil i audit na hokejovém svazu, obrovská aféra zasáhla i Sokol. MIliony se z kasy ztratily volejbalistům, zápasníkům... A tak bychom mohli pokračovat.
Co uhnětlo Berbra a další monstra
Jak je možné, že se monstrum jako Roman Berbr, bývalý příslušník Státní bezpečnosti, stal prakticky všemocným šéfem tak obrovského spolku jako je Fotbalová asociace ČR? A když si zrovna potřeboval přilepšit, dalo se prostě dohromady pár falešných faktur a sáhlo se pro pár milionů třeba do kasy Plzeňského krajského fotbalového svazu?
Tady je ten základní princip:
Kaderka či Berbr byli za prvé schopni navnímat, jak jsou nastaveny volební procesy, kdo o čem rozhoduje a jak jsou nastaveny finanční toky.
Za druhé projevili instinkt dravce. A prostě si na to všecho sáhli.
A za třetí: Nedalo jim to zase až tolik práce. Protože "obyčejné" členy jejich svazu či asociace výše uvedené vůbec nezajímalo.
A pokud vede nějaká cesta k obnově slávy a síly českého sportu, tak právě tudy.
V době Berbrova panování v českém fotbale úpěli každou chvíli fotbalisté na sociálních sítích, jaká je to hrůza. A jejich utkvělá představa směřovala k tomu, že zachránit je prý mají novináři. Anebo ti velcí a mocní. Jako dr. Křetínský a tak.
Že by s tím v rámci volebního procesu mohli dělat něco sami, je nenapadlo ani ve snu. Především proto, že netušili, že nějaký volební proces v jejich spolku vůbec existuje.
Berbrův pád, který by se neuskutečnil, nebýt vnějšího zásahu policie, dal prostor a příležitost vzniku hnutí F-evoluce, které se mj. věnoval právě edukaci toho, jak spolek funguje, že patří jeho členům, a nemusí tedy automaticky patřit někomu, kdo si moc uchvátí, jen proto, že o ni nikdo další neprojeví zájem.
Tím, že F-evoluce ve fotbalových volbách delegovala svůj volební výsledek na předsedu Petra Fouska, který její představy nenaplnil, se mnohé významně zpomalilo, ale princip "pokud chci, aby se v mém sportu věci nějak měnily, musím se o to přičinit sám, protože nikdo jiný to za mě neudělá" už se snad zviditelnil dostatečně.
I směrem shora se pomalu dějí pozitivní věci.
Například, že sport už není posledním odborem v řadě na ministerstvu školství, ale má svou vlastní instituci, tedy Národní sportovní agenturu.
Na to, než NSA bude fungovat racionálně, transparentně - a vůbec srozumitelně - si nejspíš nějaký čas také ještě počkáme. Ale první náznaky reforem, s nimiž započal Filip Neusser, zatím stále ještě žijí.
V první řadě prioritizace sportů, byť zatím v podivném stadiu, kdy ji NSA neumí náležitě vysvětlit, vyčíslit a zdůvodnit.
A stále běží také projekt na cílenou ekonomickou podporu ženských kolektivních sportů, který by mohl alespoň některé z nich přivést až na OH 2028 v Los Angeles.
To jsou jednotlivosti, které mohou český sport posunout dopředu.
Bez dynamiky, která přijde zespodu, z lůna jednotlivých sportovních svazů a organizací, kde se jejich dosud v tomto ohledu neaktivní členové zbaví žab sedících na prameni ala Berbr a uchopí vládu věcí svých do vlastních, poctivějších rukou, to ale nepůjde.
Vysoudí český fotbal na Berbrovi miliony? Co Slavii hrozí v kauze Nezmar? Proč je Česko baštou match-fixingu? A co bude se Strahovem či s agenty bez licence?
Lákají vás tajemství sportovního zákulisí? Pak by vás projekt Je to kulatý mohl (a měl) zajímat. Pro přehled nabízím několik textů z poslední doby:
Proč česká firma 11Hacks, která se zaměřovala na datovou analýzu, na trhu končí?
Co dělal potrestaný Hořejší na losu ČFL a proč předseda Fousek skandálně podržel SK Zápy?
Jak může Slavii teoreticky pomoci rozsudek v kauze Vaňkát?
Agent Spahič odmítá, že by se podílel na match-fixingu. Kdo podle něj zmanipuloval pohár se Slavií?
Jak by mohl tenisový svaz vyřešit dluhy, do kterého jej uvrhla aféra kolem Ivo Kaderky?
Co Petru Fouskovi prozradila valná hromada o jeho perspektivách ve funkci předsedy FAČR
Kolik milionů chce fotbalová asociace, lépe řečeno její "dceřinka" STES, vysoudit na Romanu Berbrovi?
Co obsahují odposlechy, které dostaly do problémů Jana Nezmara a Slavii? Co klubu hrozí?
A proč Slavia vystartovala s útokem na Etickou komisi?
Co se skrývalo za neodeslaným konceptem žádosti ke svolání mimořádné valné hromady a volbě nového předsedy FAČR?
Proč se chystá rozdělení Sport Investu na dvě firmy?
Jaké speciální "vychytávky" nabídne návrh nových stanov Fotbalové asociace ČR?
Kdo zazářil v I. kole tendru, hledajícím titulárního sponzora fotbalové ligy?
Proč dozorčí rada STES rozcupovala smlouvu, kterou se Sport Investem podepsal předseda Fousek?
Proč jsou největšími světovými baštami match-fixingu Brazílie, Česko a FIlipíny? Ve kterých sportech se podvádí nejvíc?
Kauza "Rošičák" aneb Jak hodlá Fotbalová asociace ČR naložit se svým strahovským majetkem oceňovaným na miliardu?
Kteří hráčští agenti nezvládli test FIFA a co to pro ně znamená?
A to jsem jen vybral některé texty, jejich kompletní výpis najdete zde. Pokud vás témata zajímají, budu samozřejmě rád, když si předplatné za 99 korun měsíčně pořídíte. Předem díky.
---
Jak to funguje? Za měsíční předplatné 99 korun dostanete každý nový text, pochopitelně celý, do své mailové schránky a získáte navíc plný přístup k dosavadním zhruba 150 publikovaným článků, ve kterých se snažím přinášet prémiový obsah. O čem jsou, o tom si nejlepší obrázek můžete udělat sami zde, přinejmenším začátky textů jsou vždy volně přístupné. Vím, že složenek a plateb máme každý spoustu, na druhou stranu za 99 korun pořídíte dnes zhruba dvě piva a ani přitom nemrknete. Takže pokud to s mými texty na měsíc zkusíte, budu rád, a když potom zůstanete předplatitelem či předplatitelkou i nadále, budu samozřejmě ještě raději.
Díky za důvěru!
Obsah pro předplatitele
Tento článek je pouze pro předplatitele.
Chcete číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?
Předplatit od 99 Kč
