Když jsem se coby redaktor objevil v redakci Sportu, byl květen 1996. Měl už jsem za sebou nějakou práci v Denním Telegrafu a ve Svobodném Slově, bylo mi dvaadvacet let. A jestli dobře počítám, tak Pavlu Procházkovi něco kolem sedmatřiceti.
Znal jsem ho už jako čtenář, protože Prochor do Sportu psal už od roku 1983. A posléze ze stadionů už i trochu jako kolegu.
Ale až přímo v redakci člověk pochopil, kam to "vlezl". Bylo celkem jedno, jestli redakce působila Na Poříčí, později v Orlické ulici anebo ve finále v budově někdejšího Holešovického pivovaru. Podstatní byli lidé, co v redakci působili. A ve fotbalové sekci především.
Doba byla v mnoha ohledech úplně jiná než dneska. Každopádně pro někdejší Československý sport platilo i po rozpadu federace, že byl v té době, při vší úctě k ostatním, pro sport a fotbal zejména opravdu jakýmsi ústředním deníkem, s výrazným vlivem na celé dění. A s velkým náskokem nejen co do kvanta písmenek, která o fotbale i jiných sportech šestkrát, posléze sedmkrát týdně v tisku a časem pak i online publikoval.
Všechno v hlavě
Pánové Vladimír Zemánek, Václav Tichý a Pavel Procházka, které jsme spolu s Honzou Kleinem, jako nově příchozí mladíci v redakci potkali, byli do fotbalového prostředí infiltrováni na dnešní poměry až neuvěřitelným způsobem, což bylo dáno jejich dlouholetou praxí a erudicí i popsanou typologií média.
Éra internetová a mobilní teprve nesměle začínala, takže jmenovaní pánové nosili neuvěřitelná kvanta informací v hlavách. Dohledat se něco dalo leda ve výstřižkových archivech nebo v knížkách. Ale oni nic takového obvykle nepotřebovali. Fakt to měli v hlavě. Vašek Tichý dokonce i telefonní čísla či data narození sopusty lidí od fotbalu, fakt jsem dodnes nepochopil, jak je něco takového možné.
Když nefungovalo spojení přes modem, články se z terénu diktovaly. A když jste měli smůlu, seděl na "nabíráku" strašně hodný pán jménem Dohnal, který měl ale bohužel tu vadu, že nedoslýchal, takže než jste mu nadiktovali pár řádek textu, prošli jste si skutečně menším očistcem.
To všechno z pozice šéfredaktora řídil Pavel Petera, někdejší úspěšný trenér basketbalové reprezentace, milovník metaxy a zgruntu dobrý chlap, který nás nechal nerušeně pracovat, i když se to mnohým lidem nelíbilo a snažili se to zvenku torpédovat.
Vlastníky deníku byli fotbalisté Ivan Hašek, Luboš Kubík a Václav Němeček. A spolu s nimi nějaký pan Dvořák, podnikatel, pozůstatek struktur ČSTV. Až po pár letech koupilo titul švýcarské vydavatelství Ringier. A to pak prodalo celý "dům" Danielu Křetínskému, čímž vzniklo CNC, ale to už tam nikdo z dosud jmenovaných, včetně mě, nepracoval.
Vlastně ani nevím, proč to celé popisuju tak obšírně. Možná proto, abych si při vzpomínce na Pavla Procházku sám oživil tehdejší redakci, ze které to všechno vycházelo. Včetně toho, že redakce Sportu fungovala tehdy i jako velkovýrobna zápasových bulletinů, což vytvářelo další intenzivní vazbu na kluby, které v té době neměly svá tisková a PR oddělení, takže se to všechno smolilo Na Poříčí.
Pamatuju se, jak jednou hořela rotačka a chodby zaplavil hustý štiplavý dým. Všichni se samozřejmě evakuovali před dům, jen Vašek Tichý zůstal u počítače. Oheň neoheň, dým nedým dopisoval do nějakého bulletinu poslední rubriky, protože měl jako vždycky s odevzdávkou skluz.
Plné tašky pana Pašky a další rýmovánky
Rozdělení rolí bylo svým způsobem geniální. Fotbalovou sekci řídil Vladimír Zemánek. A kolega Václav Tichý byl se všemi funkcionáři a rozhodčími zadobře, zatímco rebel Pavel Procházka na všechny průběžně dštil oheň a síru. Obvykle psal ze všech nejkritičtěji a nejostřeji. Taky proto, že jeho oblíbenou Slavii sudí většinou řezali, takže měl ke kritice dost reálných důvodů. Tedy s výjimkou sezony 1995/96, kdy Slavia (i Prochor) po dlouhých letech titul oslavili.
Pavlovou oblíbenou kratochvílí bylo sepisování rýmovaných titulků, což byla v dávnějších časedch v jednu chvíli v redakci nařízená móda, kterou už všichni opustili, jenom on ne. Takže z toho vznikaly skvosty jako "Není strachu, měli Váchu", "Všichni jsme se chvěli, když útočil Melli" nebo "Plné tašky pana Pašky", o protřelém agentovi, který cestou do Německa ztratil háček nad s.
V redakci, k níž patřili i kolegové z filiálek, jsem toho v té době zažil fakt spoustu, včetně mnohahodinových vášnivých debat, obvykle nad výkony rozhodčích v derby. A to v době, kdy víceméně nebylo k dispozici ani video. Jmenovaní kolegové měli ovšem ty situace fotograficky uložené v hlavách, samozřejmě tak, jak se jim to hodilo "do krámu".
Nutno říct, že v tom byl Prochor opravdu zásadový. A všechny diskutabilní situace vykládal zásadně ve prospěch Slavie, případně Bohemky. A v neprospěch Sparty, což bylo obvykle totéž. Měl k tomu průpovídku, že tzv. objektivní žurnalistika neexistuje a že to v Americe objevili už dávno.
Silné národy a poctivé daně
Další jeho oblíbené vyprávění směřovalo k tomu, že lidstvo se prý dělí na "(morálně) slabé národy", což byli v jeho očích Italové, Řekové nebo další národy z evropského jihu, v jeho očích vždy nakloněné k podvodu - a národy silné, za které považoval Američany, Brity a Němce.
Protože v rámci celé redakce patříval Pavel vždycky mezi nejlepší angličtináře, objevoval se pravidelně v nominacích nejen na fotbalové šampionáty, ale i na olympijské hry. A právě odtamtud přijížděl vždycky s plnými nůšemi historek, které v jeho očích tyhle jeho ustálené teorie zas a znovu dokazovaly.
Z časů reálného socialismu, který na rozdíl ode mě ještě coby novinář na pár let prožil, líčil Prochor s oblibou historku z rituálu, který se údajně opakoval na předsezonních tiskových konferencích pražské Sparty, kdy prý podle tohoto vyprávění její předseda Obrhel nikdy neopomněl zástupcům tisku připomenout, že jakýkoli útok proti Spartě bude chápán jako útok proti straně a socialistickému společenskému zřízení.
Sám Pavel Procházka si i po letech nosil v hlavě trauma z toho, jak ho v redakci nutili vstoupit do KSČ.
O to intenzivněji pak vnímal polistopadový politický vývoj. A chtěl, aby se do důsledku dělaly věci správně a zákonně. Včetně přiznávání a placení daní podnikatelů a živnostníků do poslední koruny.
O tom, že i svoji profesi dělal Pavel Procházka správně, podaly časem výpověď i odposlechy fotbalových funkcionářů, především Ivana Horníka, který přemlouval rozhodčí ku pomoci Viktorii Žižkov i za použití argumentu, že "na zápase nebude Procházka, což se pokaždý nepovede". Lepší vysvědčení o svém charakteru už Pavel dostat nemohl.
Na Spartě mu lidé jako Jozef Chovanec neřekli jinak než "ten bláznivej Procházka".Tady se Pavlova nezměrná chuť nenechat všechny ty, kteří podle něj nedělali věci košer, ani na chvíli vydechnout a alespoň je provokovat, mísila opravdu občas i s jeho klubismem. Ale v jeho očích to bylo víceméně totéž. A každopádně byl ve všech svých projevech maximálně autentický a myslel je smrtelně vážně. Neměl ve zvyku pokrčit nad něčím rameny nebo mávnout nad něčím rukou, vždycky všechno dohrával do důsledku.
Fotbalových grázlů se nebál, neuzavíral s nimi kompromisy, neuhýbal jim. A rozpoznat je uměl na sto honů.
Nemoc se bohužel vrátila
V redakci se časem posunul do pozice zástupce šéfredaktora. Pak ve vydavatelství Ringier řídil bezplatný titul, který se, tuším, jmenoval 24 hodin. A následně se stal už v jiném vydavatelství šéfredaktorem časopisu Hattrick.
Strávili jsme spolu za ta léta spoustu času, slyšel jsem od něj za tu dobu spoustu historek, většinu z nich mockrát a opakovaně, jak už to bývá. Moc rád bych si je poslechl ještě tisíckrát. A strávil s Prochorem další moře času, protože to bylo vždycky fajn.
Jenže už to nejde. Na tomhle světě ne. Už je to týden, co se roznesla zpráva, že Pavel zemřel. A zítra se s ním půjdu rozloučit naposled.
Ta hnusná nemoc se mu totiž vrátila a...
"Doufám, že spolu brzy zase půjdeme na pivo," snažil jsem se ho povzbudit před pár týdny. "Taky bych rád věřil," odepsal mi tenkrát.
Prochore, díky za všechno. Když to šlo, vždycky jsi mi pomohl. Jsem opravdu moc rád, že jsem tě poznal. Celý český fotbal by byl bez tebe jiný, horší, zkaženější. Tím jsem si jist.
Jenom jsi odešel moc brzy. Připadám si tu bez tebe sám... Odpočívej v pokoji.
Obsah pro předplatitele
Tento článek je pouze pro předplatitele.
Chcete číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?
Předplatit od 99 Kč
